Nechci žádný návrat

/Zemské noviny, 1999/ „Třicet let jsem se musela denně usmívat“ říká zpěvačka, poslankyně a podnikatelka Naďa Urbánkova Ve svých šedesáti letech dělá Naďa Urbánková především to, co ji baví. V jihočeském Protivíne obnovuje park, předsedá kulturní komisi, radí v místním rádiu, co zasadit na zahrádku. Společně s manželem Josefem Havlíkem vlastní sanatorium na pohybové a kožní nemoci. Tak jako nenucené radí sousedkám s opuchlými kotníky, se i vrací ke svým divákům s novými písničkami.

Ve svých šedesáti letech dělá Naďa Urbánková především to, co ji baví. V jihočeském Protivíne obnovuje park, předsedá kulturní komisi, radí v místním rádiu, co zasadit na zahrádku. Společně s manželem Josefem Havlíkem vlastní sanatorium na pohybové a kožní nemoci. Tak jako nenucené radí sousedkám s opuchlými kotníky, se i vrací ke svým divákům s novými písničkami.

■ V devadesátém roce jste odešla za svým mužem do Švýcarska. Kde jste v sobě našla odvahu vrátit se zpět do Čech? Ona to nebyla odvaha, byla to nutnost. Když jsme dostavěli sanatorium, můj manžel zůstával stále ještě ve své praxi dětského lékaře. Takže jsem to byla já, která tady musela být, aby nám zaměstnanci nerozkradli nos mezi očima.

■ Málokdo se sem vracel poté, co prožil roky v západním světě... Nebrala jsem to tehdy jako odjezd. Byla jsem ve Švýcarsku jenom sedm roků. Kdybych tam byla déle a přišla třeba ve svých dvaceti letech, pak by to bylo horší. Přišla jsem tam v pozdním věku a žila jsem v rodině, kde se mluvilo jenom česky. Vlastně mi vůbec nepřišlo, že bych z Čech odcházela.

■ Před léty jste vystudovala zdravotnickou školu, nyní jste se oklikou dostala k nemocným opět. Nechybělo vám toto prostředí za léta zpívám a hraní? Vůbec ne. Do zdravotnictví jsem vstoupila proto, že mi nic jiného nezbylo. Byla to tehdy, když jsem byla v osmé třídě, jediná volná škola. Nechtěla jsem rok čekat na školu, kde bude maturita. Zdravotnictví jsem si nevybrala.

■ Maminka vás k tomu nenutila? Maminka měla dost starostí se mnou i se dvěma mými sestrami. Vždycky nám říkala, že život bude takový, jaký si ho uděláme. Vždycky si poslechla můj názor, ale svůj mi nikdy nevnucovala.

■ A bavilo vás pracovat v nemocnici? Poznala jsem, že spousta těžce nemocných 'je upřímná. Tam, kde člověk opravdu trpí, vystoupí velké lidské kvality.

■ Ve vašem sanatoriu ale těžce nemocní nejsou... Také tady nejsem jako sestra, ale jako poradkyně. Máme tu profesionální personál. Dnes jsem spíš taková ta holka pro všechno. Je tady potřeba zařídit všechno a pořád. Nemáme svátky, nemáme neděle.

■ Je to věc, která vás dnes dokáže uspokojit? Už nepřemýšlím o tom, jestli mě něco uspokojuje. Tento moment už mám za sebou. Největší uspokojení jsem prožívala v dobách, kdy jsem byla v Semaforu. Tehdy by se tomu tak dalo říct, dnes je to spíše radost.

■ Bylo sanatorium důvodem, proč vaše cesta nevedla do hlavního města, ale do Protivína? Částečně, ale bydlet v Praze bych už nechtěla. Je tam krásně, ale zároveň příliš mnoho stresu a neklidu. Navíc jsem z venkova, venkovská holka. Ať chci, nebo nechci, vracím se někam tam, kde jsem byla malá. Jižní Čechy mi určitým zvlněním připomínají Podkrkonoší, odkud pocházím. Přirozeně mě to netáhlo do velkého města, ale do přírody.

■ Být slavnou osobností na maloměstě je přece jenom něco jiného než v metropoli. Jak vás lidé v Protivíne vnímají? Jihočeši jsou trošku »upozadění«, a než vás přijmou za svoji, nazývají vás naplaveninou. Chvíli trvá, než vás přijmou mezi sebe a trošku to i dávají najevo. Ted už naštěstí nejsem naplavenina.

■ V jakém okamžiku se to změnilo? Musela jsem udělat něco proto, aby se vědělo, že sem patřím. Musela jsem dokazovat, že s jižními Čechami jenom nelaškuji a nejezdím sem jenom na víkend.

■ Myslíte si, že v tom, co děláte, vám pomohlo vaše jméno? Kdybych ho neměla, nikdo by mě neznal. Dokonce si myslím, že umělci do politiky patří. I mě zvolili do místního zastupitelstva především proto, že pro ně něco udělám. Nic jsem jim neslibovala, ničemu z komunální politiky nerozumím, ale mohla jsem pomoci s kulturou.

■ Vy nejste jako podobní umělci-politici znechucena pro- středím stranických sekretariátů, opozičních smluv a vládních koalic? Ideály o politice dávno nemám. Mám na všechno střízlivý pohled. Snažím se jenom udělat něco, co bude mít pro město užitek.

■ Nechybí vám tady na jihu nejbližší spojení s pražskou kulturní společností? Ne. V životě jsem toho zažila mnoho, cítila jsem se »vyoslavovaná«. I proto mi vyhovovalo Švýcarsko. Tam mě nikdo neznal, byla jsem normální paní. Nikdo na mě neukazoval, byla jsem absolutně inkognito. Mohla jsem si jen tak sednout na patník a koukat. Byla to úleva. Těch třicet let šílenství v populární hudbě na mě bylo moc. Třicet let jsem se musela dnes a denně usmívat, pořád se česat a malovat.

■ Od září se do hlavního města ale vracíte... Ale takovou zvláštní oklikou. Čtvrtého září začnu v Divadle Bez zábradlí zkoušet Moliérova Tartuffa. Karel Heřmánek bude můj syn, Kateřina Brožová jeho žena, Tartuffa hraje Jan Hrušínský, drzou služtičku Veronika Žilková. Myslím si, že je to slušná společnost. Chceme to udělat se zpěvy a tanci, hudbu by měl složit Petr Skoumal.

■ Myslela jste si v době švýcarského intermezza, že ještě někdy budete zpívat? Tehdy ne, ale v Protivíne se to všechno změnilo. Potkala jsem tu správnou partu lidí, se kterými jsem natočila pár písniček a chystáme desku. Jinak si užiju i tady v Protivíne. Každou středu mám přes místní rozhlasové tlampače svůj pořad. Nechala jsem si napsat znělku, která má melodii lidové písničky Na břehu Blaníce, kde se zpívá... cesta k Protivínu, netrvá hodinu. Nejprve přečtu zprávu z rady, pak jim vyprávím o různých akcích města. Nakonec si hraji přečtu něco z moudrého kalendáře. Jak se mají sázet bylinky, jak jíst, kdo má svátek. A do toho všeho hraji muziku. Navíc podobný pořad nazvaný Laskavé vlny vysílám v českobudějovickém rádiu.

■ Jak je váš »tlampačový« pořad poslouchaný? Velmi. Dokonce do té míry, že lidé v ulicích, kde tlampače na místní rozhlas nejsou, si stěžují. Takže teť se budou tlampače přidělávat i do okolních vesnic.

■ Jihočeský Protivín vám dal i novou příležitost. Našla jste tady partu lidí, se kterými se chystáte nazpívat nové písničky. Jaký to byl pocit mít po letech zase svůj nový song? Bezvadný. Stalo se to ale vlastně náhodou. Šla jsem před Vánocemi nakupovat noviny, vyprávěla jsem jedné místní babičce recepty na uzdravení kolena. Vedle stál mladý, vysoký muž. Byl to zvukař z nahrávacího studia a nabídl mi k nazpívání písničku Tak svou káru táhnem dál. Je to takový prima country duet se Standou Drobkem Schwarzem.

■ Povzbudivá je na tom asi ta přirozenost, s jakou budete pracovat... Nechci žádný comeback. Budu zpívat tehdy, kdy já budu chtít, když z toho budu mít radost a když tím někomu radost udělám. Už nechci obrážet Čechy proto, aby z toho byli různí vychytralí manažeři živi. Tato parta lidí okolo Karla Peterky na našem společném projektu není ži-' va. Nejsou závislí, jestli s nimi budu zpívat, nebo ne. Dělají si svoji práci. Když se sejdeme, rádi si spolu zahrajeme.

■ To je příjemná změna. Nevisíte na zpívání ani finančně, ani kariérově. Vůbec ne. Je to pro všechny strany potěšení.

■ Nové písničky ale chystáte? Už mám dvacet nových písní od renomovaných autorů. Chci vybrat ty, které budou »nej« a vhodné k mému věku. Nechci ve svých šedesáti letech zpívat jako infantilní diblík o své první lásce.

■ I proto mě překvapuje, že vám některé texty píše patnáctiletá studentka českobudějovického gymnázia Eva Kadlecová. . Eva je nevídaný talent. To, co ona napsala, jsem už dlouho nečetla. Ona dokáže popsat pocity jiných lidí způsobem, který mě překvapuje. Napsala třeba povídku o roce 1968, kdy sem vpadla vojska. Její život mi připomíná trošku stupidní komedii Jen ho nechtě, ať se bojí. V tom filmu tvořil Luděk Sobota něco dobrého jen v okamžiku, kdy se bál. Stejně tak Eva píše, když prožívá s někým nějakou tragédii. Když poznala osud Jiřího Grossmanna, napsala o něm na padesát básniček. I o situacích, pocitech, náladách té doby. Napsala knihu o tom, jak Jirka žil. Přitom ho nikdy nepoznala. Jen ho viděla třikrát v televizi. Dokázala ale napsat dialog Slávy Šimka a umírajícího Jirky na nemocničním lůžku. Grossmannova manželka mi říkala, že až na pár drobností Eva dokázala dokonale popsat, o čem spolu mluvili. Aniž by byla na místě.

■ Jaké texty napsala Eva vám na připravovanou desku? Týkají se většinou přírody, přemýšlení o světě, o budoucnosti, o kosmu. Jsou to velice meditativní texty... Skoro mě až napadá, jak o takových věcech může přemýšlet patnáctileté děvče..

■ Vůbec se nestydíte za vrásky a za věk. Netajila jste ani nedávné šedesáté narozeniny. Styděla bych se, kdybych kradla a lhala. Ale ne za to, že se moji rodiče měli v osmatřicátém rádi a já přišla na svět. Stárnutí je přirozenost a spravedlnost na tomto božím světě. S tím nic neuděláte Nechci věk skrývat. Většinou to totiž dopadá směšně a trapně. Víte, co budu hrát v Tartuffovi? Tu, která jediná až do konce věří, že grázl Tartuffe nepodvádí. To je přesně moje povaha. Jsem věčný naiva. Karel Heřmánek mi nemohl nabídnout nic lepšího. To jsem přesně já, která věřím. Jsem ráda, že jsem překonala těch deset kritických let. Od fešandy, která házela nohama, zjistit, že jsem stará ženská - to není jednoduché. Nejvděčnější možnost je přehrát se do rolí komických stařen. A snad se to teď v divadle Bez Zábradlí podaří.

■ Tato vaše naivita se možná projevila trochu i ve .vašich manželstvích. Byla jste ochotna se svými muži odejít kamkoli. S Karlem Urbánkem z Pardubic do Prahy, za nynějším chotěm až do Švýcarska... Byla jsem vždycky taková. Asi jsem ve svém minulém životě byla mrška, která mužské zraňovala na nejcitlivějším místě. Musím to někdy zaplatit.

■ Kartářka vám předpověděla, že budete slavná v pozdním věku. Možná to bude ta babizna z Tartuffa nebo role babičky v připravovaném muzikálu Ledová královna. Čekám ale stále, kdo v sobě sebere tu odvahu a napíše podle Boženy Němcové muzikál Babička. Pak bych si s chutí zahrála titulní roli! podrobnosti...>>>

>>> Naďa Urbánková v pořadu Mr.GS ( 7.4.2009 )
>>> Naďa Urbánková a Bokomara ( 10.10.2007 )
>>> Naďa Urbánková v Souboji hitů na ČT ( 4.10.2007 )
>>> Osudová žena ( 27/08/07 )
>>> Tři Nadini muži ( 27/08/07 )
>>> Chybí mi živý člověk ( 27/08/07 )
>>> Už žádné akční filmy ( 27/08/07 )
>>> Osudoví muži Naďi Urbánkové ( 27/08/07 )
>>> Nechci žádný návrat ( 27/08/07 )
>>> Vždycky jsem toužila účinkovat v muzikálu ( 27/08/07 )


novinky

koncerty
biografie
hudba
foto
video
články
kontakt
Koncerty zajišťuje:

Luboš JAVŮREK
Tel.: (+420) 544 222 073
Tel.: (+420) 603 818 661
bokomara@volny.cz

Úvodní strana
 


9/02/11
Autogramiáda
Ve středu 23.2.2011 v prodejně KNIHY DOBROVSKÝ v Brně na Joštově ulici 6 proběhne autogramiáda Naďi Urbánkové u p ...Více>

 
sofaland
 

 
2007 - 2011 All rights reserved Grafik-Art.cz

     
TOPlist