Chybí mi živý člověk

/Melodie, 2000/ Nadě Urbánkové vyšlo očekávané album Drahu můj (Venkow/Unlversal Music) - další z kroků, kterými pětinásobná zlatá slavíce dává najevo, že se vrací na pódia. A nejen hudební schůzku jsme si dali v divadelní kavární paláce Adria, kde několik hodin poté Naďa Urbánková účinkovala na půdě Divadla bez zábradlí.

Když jsem se blížil k jejímu stolku, viděl jsem, že není sama, Přítomnost skladatele, producenta, klavíristy a jednoho z otců české country Jiřího Brabce naznačila, že třetím tématem rozhovoru bude právě chystaný revival Jeho Country beatu a že se dozvím Informace přímo od pramene.

Začněme ale přece jenom od vydaného nosiče. Jde o kolekci třiadvaceti nahrávek z let 1968 až 1989, vesměs převzatých z archivu České televize. Mě by zajímalo, jaká úvaha vlastně vzniku desky předcházela, protože to není ani Best Of, ani nahrávky z jednoho užšího období, ani písničky jednoho stylu... Proč je to takhle? Zcela záměrně, protože jsem si řekla, že Best of už mockrát vyšlo. Domnívám se, že kdybychom měli udělat Best of, tak trošku v novějším hávu. Nemělo by to být překotné- třeba country-disco nebo nějaký takový „naschvál". Ale mohlo by to být třeba s novým zvukem, s novou technikou... Ale na to je ještě hromada času. Co se týče zařazení do stejného žánru, tak toho jsem si dřív užila dost. Neustále mě strkali do nějakého šuplíku... Přitom já jsem si vybírala muziku, která se mně líbila. A že to většinou byla třeba country, to je sice pravda, ale v podstatě to nebyl záměr. Mně se líbily šansony, líbil se mi jazz, líbily se mně divadelní písničky, líbí se mi vážná muzika a líbí se mně krásná lidovka, třeba Lásko, bože lásko. Na této desce jsou věci, které vznikly třeba v rámci nějakého pořadu v televizi a pak zapadly. A najednou, když mně po letech nabízeli, jestli bych tu či onu píseň nechtěla znovu zpívat, a když jsem si ji poslechla, řekla jsem si: Ale to je docela dobré. Dám přiklad: Budu točit Úsměvy s Jaromírem Hanzlíkem a do tohoto televizního pořadu si vybrali jednu z písniček, která je i na novém albu - je to známá Byla jedna holčička v naši ulici, kterou se mnou zpívá Walda Matuška a Pavel Landovský.

To je zajímavá nahrávka: Landovský jako typický nezpěvák... Je to docela legrace a na těch obrázcích vypadá ještě lip. A najednou jsem si uvědomila, jak tam byli živi lidi, rozumíte. Jak to nebylo dokonalé, jak se lidi přirozené pohybovali, že to bylo docela vtipné - prostě bylo tam něco, co mi teď chybí. Já strašně potřebuji živého člověka, který třeba zakopne, upadne, není krásný, má vrásku, je tlustý, hubený, nemytý - to je jedno, ale má něco v hlavě a má něco v srdci. Proto jsem třeba vybrala skladby pro cédéčko, o kterých si myslím, že toto mají. Takže proto je to takový míšmaš, skoro od Vlacha po Bacha.

Řada těch písniček - s texty Jiřího Suchého -pochází z éry vašeho účinkováni v divadle Semafor. Ale i v ostatních nahrávkách kus „divadla" vždycky cítím, nějak jste ho tam vpašovala... Ano, přesné tak.

Takže mě napadlo, jestli vám není lito, že vlna velkých muzikálu přišla až teď. Jestli byste se nechtěla zúčastnit všech těch Drákulů a Evit...? Je mi to líto. Upřímně řečeno je, ale... Víte, to bych musela mít roli, která... Po návratu ze Švýcarska se mě několikrát ptali, jestli budu ještě zpívat a já jsem si tenkrát dělala takovou legraci a říkala jsem: „No, šla bych do muzikálu jedině tehdy, kdyby někdo zhudebnil Babičku Boženy Němcové. Tam bych si střihla hlavní roli." A to by mě docela bavilo. Protože babička je krásná a moudrá ženská... Je prostě úžasná. Ale fakt je, že být o deset let mladší, tak bych si s chutí střihla nějaký muzikál. Jako malá jsem toužila dohromady zpívat, tancovat i hrát. Ale o muzikálu jsme neměli v podkrkonošské Borovničce tušení. Muzikál mě tedy jaksi minul, ale co není, může být - třeba v příštím životě.

Soustřeďme se na tento život. Teď jsem viděl u pokladny, že hra Blbec k večeři, ve které účinkujete, je nejčastěji vyprodaný kus zdejšího repertoáru. Takže jak je to s vámi as divadlem? Upřímně řečeno, nebyl to můj nápad, abych se na divadlo vrátila. Loni v létě se ozval Karel Heřmánek a řekl mi: „Naďo, já mám takový nápad, my budeme dělat Moliéra, Tartuffa, my jsme si mysleli, že byste tam mohla hrát." A já říkám: „Cože bych...? Moliére, Tartuffe? Já jsem Urbánková, já jsem ta pop zpěvačka." A on říkal: „To já vím. Ono to taky bude se zpěvy. Skoumal bude psát muziku a měla byste tam song. Ale taky je tam pro vás dobrá role." Nicméně z nějakých technických důvodů se zatím Moliére dělat nebude. Ale Karel Heřmánek mi zavolal: „Nedá se nic dělat, ale já mám pro vás jinou zprávu. Hrajeme představení, které už mělo sto repríz. Jenže Jana Švandová, která hraje roli Marlen, bude dělat v muzikálu Řek Zorba a potřebuje alternaci, jestli byste to za ni nestřihla." Tak jsem se přijela podívat na toto představení a smála jsem se, až jsem padala ze židle. A tak jsem si řekla, že do toho já půjdu, a s Karlem Heřmánkem jsme si plácli. Jenomže jsem netušila, co mě čeká. Oznámil mi: „Pošleme vám kazetu z představení, dívejte se na to, učte se text, uděláme jednu zkoušku a jedem." Já říkám: „Vy jste se zbláznil, Karle, vždyť já jsem nestála deset let na jevišti!" „Ale prosím vás, Naďo..." Ale všichni na mě byli laskaví, a tak jsme měli dvě zkoušky. Hned potom jsme s Blbcem k večeři jeli na zájezd a dneska hraji, myslím, už asi patnácté představení. Doufám, že už jsem se trochu otřískala a našla si i kousek své divadelní parkety.

To je představení zcela bez zpěvu? Čistě herecké, tam nezazpívám ani „hoří". Teď se dostávám k otázce pro vás oba.

Jak to vypadá se znovuoživením Country beatu Jiřího Brabce? J. B.: Já jsem nápad dát dohromady kapelu dostal někdy v létě loňského roku. Naďa už v té době zřejmě taky měla v hlavě myšlenku vrátit se a dělat a zpívat. Takže jsme vlastně oba paralelně pomýšleli na to, jakým způsobem vrátit staré dobré písničky. 1 dalších zpěváků jsem oslovil Karla Kahovce a z té poslední skvadry, která hrála před deseti lety, baskytaristu Zdeňka Kašpara, který pak dělal v muzikálu Benzín a mejkap. A samozřejmě Šárku Rezkovou, které dělám managera a producenta. Takovou jakousi premiéru jsme měli na jednom pražském plese -zatím bez Nadi, protože kapela se musí nějak stavět a musí nějak vypadat. Tak to už máme všechno za sebou a teď zkoušíme repertoár Nadi. Samozřejmě to jsou všecko známé písničky...

Nebudete hrát jenom country? J. B.: Zdaleka ne. N. U.: Tak jako jsme to dělali vždycky. Protože třeba Závidím je původně italský šlágr. Vilém pece housky je anglický comedy song. Ale Drahý můj je pravý country hit. Vybírala jsem si písničky podle toho, jestli jsem v nich na první poslech cítila buď vtip, nebo srdce. A nejlépe obojí.

Vise o sanatoriu, které jsi vybudovala v jihočeském Protivíne. Současně je o tobě známo, že jsi původně chtěla být sestřičkou a studovala v Trutnově zdravotní školu. Že by se kruh uzavíral? Já si myslím, zeje to dokonce krásné uzavírání životního kruhu. S krátkou epizodou ve Švýcarsku, kde jsem se vdala. Ale velmi často jsem byla tady, protože jsem tu měla nemocnou maminku a v Protivíne se začalo budovat.

Ale v té době tě média „nevyšťourala "... Nebyl čas, a upřímně řečeno, ani jsem nechtěla. Uvědomila jsem si, že spousta věcí, o kterých jsem se domnívala, že budou doma jinak, vlastně jinak není. Proto jsem si říkala: Radši buď ve Švýcarsku, protože setkávat se se stejnými lidmi, kteří mí házeli klacky pod nohy to bych nerada. Proto jsem se stáhla a řekla jsem si, že se na všechno vykašlu... Ale nejde to.

Možná to souvisí i s tím, když ti jedna čarodějnice z Krkonoš ještě coby dívence vyvěstila, že budeš nejslavnější, až budeš nejstarší, Ona mi ve čtrnácti řekla, že až budu nejstarší, budu nejlepší, ne nejslavnější. A v těch letech pro mě stará ženská byla už i třicítka, dál člověk ve čtrnácti nedohlédne. A vida - ono je mi šedesát a najednou mám pocit Že se mi chce ještě něco - říct, jít mezi lidi, povídat a zpívat.

Navázat na Závidím je nemožné, protože taková písnička se urodí jedna za sto let. Jak jsi vůbec k tomuto svému životnímu hitu přišla? Závidím, tedy Il ragazzo della via gluck, napsal Adriano Celentano. Dva dny před premiérou to. přinesl do Semaforu Franta Čech a říkal, že bych tuhle písničku mohla zpívat Jirka Grossmann zrovna přišel ze Špitálu a hned se pustil do textu. Teprve později jsem se dozvěděla, že toho dne mu doktoři řekli, co ho čeká. Ten text je jasný, a proto je ta písnička taková. Na premiéře jsem měla na dlani napsáno, co všechno závidím, a když jsem dozpívala, stala se věc, která se do té dobyv případě neznámé písničky běžně nestávala. Nejdřív bylo dlouho ticho, pak lidé tleskali a tleskali, musela jsem písničku několikrát opakovat Od té doby ji zpívám už třicet let. Několikrát jsem ji zpívala i v kostele. Jednou jsem si šla v Husinci poslechnout kázání pana kardinála Vlka, který, najednou uprostřed kázání prohlásil, že je potěšen, že má v kostele zpěvačku, která.zpívá tu krásnou písničku Závidím, o které často ve svých kázáních hovoří. Přišel ke mně do lavice, zavedl.mě k oltáři, . kde sedělo asi pět biskupů, dal mi mikrofon a začala jsem v kostele vyprávět to, co teď říkám, tobě. Tehdy jsem také poprvé a capella zpívala v kostel Závidím a takové „jeviště" jsem do té doby ještě nikdy nezažila. Lidé tleskali, což je v kostele neobvyklé, nemocní za mnou chodili a říkali, že jsem je uzdravila. Byl to povznášející počít.

Závidím byla tvoje první úspěšná písnička? Ne. Vůbec první byla Kdo to ví, odpoví. To bylo v Semaforu v době, kdy Eva Pilařova už byla superhvězda a já páté kolo u vozu. Teď trochu odbočím, ale souvisí to s tím. Když jsem chodila v Trutnově do zdravotnické školy, tak mě tam učila tělocvik Olga Šlitrová, kterou jsem měla strašně ráda a ona mě. A teď zpátky do Semaforu-vzpomněla jsem si na ni, když jsem poprvé uviděla Jirku Šlitra, který mi potvrdil, že to je jeho sestra. A jednou;, když jsme jeli na zájezd ještě s Jiřím Suchým a panem Horníčkem, tak jim řekl: Chlapci, taktýhle holce nikdo neublíží, pokud budu žít. Tehdy Šlitr přinesl písničku Kdo to ví, odpoví a řekl nám: Tak holky, pojďte to nazpívat, je to sranda. A když to natočíte dobře, pozvu vás do číny na oběd. Točilo se to v karlínském Áčku a vzpomínám si, že když jsme to dotáčeli, Jirka už mizel ve dveřích, ale Pilarka k němu rychle přiskočila a připomenula mu tu Čínu. On začal tvrdit že i párky jsou dobrý, on byl držgrešle, což se o něm málo ví, ale my jsme ho přesto zatáhly do činy a Eva Pilařova, která byla tenkrát neskutečné při chutí, vzala jídelníček pěkně od začátku. Tenkrát Jirka prodělal snad i kalhoty. Tak to byla písnička, která se vlastně jmenuje Amfora. Druhá se jmenovala Drahý můj, a tu objevil Jirka Grossmann. Tak mě napadá, že čím je Člověk starší, tím starší vzpomínky se mu vybavují. Tenkrát jsme šli s Jirkou po Příkopech, něco mi zabroukal a řekl, že bychom si to mohli tady ve Sluníčku zítra střihnout. Já se zeptala, jestli má text. Řekl, že je to strašně jednoduché, on že to bude číst a já tam budu mít jenom jednu sloku. Tak jsme to jednou zkusili, večer zahráli a hned asi pětkrát opakovali. Lidi vůbec nechtěli, abychom přestali. Byla to supernovinka, nikdo to neznal a pak to bylo.dlouho na žebříčku. Ale už tenkrát si z toho Jirka se Slávkem Šimkem dělali srandu, stejně jako nedávno v televizních. Novotách Petr Novotný.

Zajímavou epizodou bylo účinkování v Národním divadle, tím se nemůže pochlubit mnoho tvých zpívajících kolegyň. Na to přišel pan režisér Václav Hudeček, který se rozhodl, že jedině já můžu dělat tu potvoru Eržiku. Já jsem podobné ženštiny hrála často, ale vždycky to byly typy, které měly srdce na dlani, vždycky měly určitý komický prvek a pokaždé špatně dopadly. A tahle Eržika.ve Třetím zvonění od V. V. Štecha, které se hrálo jako silvestrovské představení v Národním divadle, nebyla výjimkou. Hráli tam Hóger, Hlaváčová, Sovák, Havelková, Tvrzníková a další co postava, to jméno. Když jsem tam začala zkoušet, tak se pan Hoger chodil koukat na všechny zkoušky, dal si židličku do portálu a pozoroval mě. Když jsem skončila, tak mi tu židli přinesl; abych si sedla. Pak se stalo, že jsem jela s Jirkou Brabcem a Country Beatem na zájezd do Anglie a nemohla jsem všechna představení hrát, tak to kromě jiných alternovala i Ljuba Hermanová.

Je už trochu veřejným tajemstvím, že chystáš návrat na prkna znamenající svět. Ano. Plácla jsem si s Karlem Heřmánkem na Divadlo bez zábradlí. Bude to Moliérův Tartuffe, kde budu hrát tu „krávu nebeskou"' Pernelovou, která tvrdí, přestože všichni už vidí, že Tartuffe je dobytek, že je úžasný. No, to jsem přesně já. Tak jsem Karlovi, řekla, že si lepe nemohl vybrat Prý na to přišla jeho žena Hanka, neb to bude kousek se zpěvy a tanci. Muziku bude dělat Petr Skoumal a budu tam v takové společnosti jako je Heřmánek, který bude můj syn, Kateřina Brožová jako jeho žena, Veronika Žilková jako drzá služtička Dorina a Tartuffa bude hrát Honza Hrušínský. Režírovat bude můj milovaný Jirka Menzel.

Narodila ses ve znamení Raka a kromě jiného se o tomto znamení traduje, že v životě potřebuje vždy někoho, o koho se může opřít. Tak to se mí nějak nepodařilo. Třeba ženská si bláhově myslí, že to musí být zrovna chlap. Ale ona to může být třeba víra v to, že existuje opravdové lidské dobro. Víra v to, že tam nahoře je to dokonale řízené a že si tady dole člověk vlastně prochází očistcem. Že se naše duše čistí, jinými slovy řečeno, že vlastně tady je to peklo. Reinkarnace je přirozená, protože by nemohla ani existovat příroda, protože reinkarnují stromy, psi, mravenci, všichni. A tak v okamžiku, kdy se cítím opravdu nedobře, tak si řeknu, že to tak musí být, aby si Člověk uvědomil, že takhle ne.

Narodila se ve stejném roce a znamení jako Karel Gott. 30. června 1999 oslavila životní jubileum. Pochází z Krkonoš a o tom, co všechno se udalo mezi studiem zdravotní školy v Trutnově a sanatoriem U svaté Anny v jihočeském Protivíne, jsme si povídali v jedné útulné vinárně na pražském Smíchově. A povídali bychom si určitě ještě déle, kdyby na Naďu Urbánkovou doma nečekal hladový čtyřnohý miláček číslo jedna, statný Rex. A doma je Nadá teď v jižních Čechách. podrobnosti...>>>

>>> Naďa Urbánková v pořadu Mr.GS ( 7.4.2009 )
>>> Naďa Urbánková a Bokomara ( 10.10.2007 )
>>> Naďa Urbánková v Souboji hitů na ČT ( 4.10.2007 )
>>> Osudová žena ( 27/08/07 )
>>> Tři Nadini muži ( 27/08/07 )
>>> Chybí mi živý člověk ( 27/08/07 )
>>> Už žádné akční filmy ( 27/08/07 )
>>> Osudoví muži Naďi Urbánkové ( 27/08/07 )
>>> Nechci žádný návrat ( 27/08/07 )
>>> Vždycky jsem toužila účinkovat v muzikálu ( 27/08/07 )


novinky

koncerty
biografie
hudba
foto
video
články
kontakt
Koncerty zajišťuje:

Luboš JAVŮREK
Tel.: (+420) 544 222 073
Tel.: (+420) 603 818 661
bokomara@volny.cz

Úvodní strana
 
25. 04. - Sokolov


9/02/11
Autogramiáda
Ve středu 23.2.2011 v prodejně KNIHY DOBROVSKÝ v Brně na Joštově ulici 6 proběhne autogramiáda Naďi Urbánkové u p ...Více>

 
sofaland
 

 
2007 - 2011 All rights reserved Grafik-Art.cz

     
TOPlist